Úklid paneláků. No jasně, téma, co nikoho moc nezajímá, dokud ti jednou noha neujede na čerstvě vytřených schodech, protože „někdo“ právě teď uklízel a ty jsi si nevšiml, že to tam klouže jak na kluzišti. Anebo naopak – vejdeš do baráku, všude to voní po čističi, podlaha se leskne, až máš pocit, že se díváš do zrcadla. A tobě? Tobě to přijde naprosto normální. Prostě samozřejmost. Jo, někdo to tady uklidil. Ale kdo? Nad tím se už málokdo zamyslí. Zkus se ale na chvíli zastavit. Kdo je ten „někdo“, co se stará o to, abys mohl domů chodit bez toho, že bys musel přeskakovat hromady špíny? Není to žádný robot, co večer vyjede z kumbálu s mopem v ruce.
Je to člověk. Třeba ta paní, co ji občas potkáš na chodbě, jak tlačí vozík plný kyblíků, hadrů a čisticích prostředků, zpocená, protože ty schody nejsou zrovna sranda. Nebo ten chlap, co ti vždycky uhne na schodech, protože má ruce plné pytlů s odpadky z těch sklepů, kam by ses sám bál strčit nos. Nejsou to žádní duchové, co zmizí, jakmile otočíš hlavu. Jsou to lidi. Mají svoje životy, svoje starosti, svoje dny, kdy je bolí záda tak, že by nejradši zůstali doma. Ale přesto tam jsou. Každý den. A co my? Chodíme kolem nich jak kolem nábytku.
Někdy i přes tu čerstvě vytřenou podlahu v botách, co na nich visí půlka bláta z venku. Protože kdo by se obtěžoval zout, že jo? Vždyť to někdo stejně večer zase přetře. A když ti upadne obal od sušenky? No co, přece se nebudeš ohýbat, stačí to kopnout pod schody. Někdo to najde. Vždyť je to jeho práce, ne? Ale víš co? Úklid paneláku není jen o tom, že někdo setře prach nebo spláchne bláto. Je to péče. Tichá, nenápadná, ale důležitá péče o místo, kde žiješ. A když se na to vykašleš ty, vykašlou se na to i ostatní. A najednou zjistíš, že ten tvůj barák smrdí jak starý sklep, schody lepí pod nohama a výtah vypadá, jako by v něm někdo uspořádal mejdan. A to už je pozdě. Protože úklid není kouzelná hůlka, která mávne a všechno je zase čisté.